Poslední, co jsi pamatoval, bylo, jak pronásledoval toho neznámého tvora připomínajícího fénixe. Poté jeho dotyk se studeným a hrubým povrchem a jeho dlouhý, vzdušný a poměrně dosti bolestivý pád.
Neměl ponětí, co se stalo a ani jak dlouho tu ležel. Pomalými a trhavými pohyby se postavil. Všechno ho příšerně bolelo. Připadal si, že si narazil celou svou kostru. Avšak nejhorší byla hlava, ta ho třeštila jako střep. Zpočátku se přidržoval zdi, protože ho nohy nechtěli nést a navíc se klimbal ze strany na stranu.
V tuto chvíli neměl ponětí, kde se nachází, proto se tedy podle paměti vydal tam, odkud přišel. Procházel jednu chodbu za druhou, ale nic se mu nezdálo povědomé. Bradavický hrad bylo velmi rozlehlé a rozložité sídlo, nebylo tudíž divu, že neví kudy kam. Šel stále za nosem. Konečně se mu to alespoň trochu zdálo povědomé. Už věděl, kde se nachází. Byl na poschodí, kde se nachází Komnata nejvyšší potřeby.
Teď se už neztratí. I přes své bolavějící tělo se vzpřímil a rozhodným krokem se vydal do Velké síně. Snad nebyl dlouho v bezvědomí. Naštěstí byla jeho obava zbytečná, na hodinách, které se nacházeli na věži, bylo právě čtvrt na osm, takže měl ještě spoustu času…
Procházel okolo ostatních studentů. Bylo vidět, že právě vstali, protože neustále zívali a měli oči plné ospalků. Nikdo si ho nevšímal, každý ještě napůl spal.
Harry za to byl rád, nechtěl na sebe moc upoutávat pozornost. I když věděl, že se tomu nevyhne. Vešel do sálu, zatím si ho nikdo nevšímal. Na to, že bylo poměrně brzo, se tu soustředila většina žáků. Většinou se vybavovali se svými spolužáky nebo se rýpali v jídle.
Harry se snažil vyhledat Rona s Hermionou, ale nikde je neviděl, což mu bylo více než divné, protože Hermiona by si přeci nenechala snídani ujít. Ron možná, ale ona?
Ne! Jediné vysvětlení tedy bylo, že buď ještě spí nebo už tu byli. Proto to už neřešil a šel si přisednout k Nevillovi. Vedle něho bylo ještě místo, proto neváhal a vydal se ke svému cíli.
Přišla chvíle, na kterou Harry čekal a které se snažil vyhnout. Zraky všech přítomných se upřeli na vyvoleného. Avšak ten už na to byl zvyklí. Proto tedy na sobě nic nedal znát a posadil se.
„Ahoj Neville, jak se máš? Co Ron? To ještě nevstal?“
Harry byl rád, že je zpět a že opět vidí své kamarády. Jenže jeho spolužák na něho koukal jako na zjevení. Aniž by Harry zkoumal, co má jeho spolubydlící na talíři, mohl nyní přesně říci, co Nevil jí. Dokonce si i všiml, že má několik zubních výplní. Koukat Nevilovi do pusy plné rozžvýkané snídaně, bylo více než nechutné.
Proto se raději otočil k učitelskému stolu, aby se mu neudělalo špatně. Jenže čekal ho další šok.
Vedle ředitele školy, kde vždy jedl Remus, seděl postarší muž s dlouhým bílím plnovousem a brýlemi. Měl bambulkovitý nos a jeho oči byly plny veselých jiskřiček.
Strašně Harrymu někoho připomínal, jenže nemohl tuto tvář k nikomu přiřadit. Podíval se proto na svého dědu. Došlo mu to! Ta podoba, byli skoro identičtí, tedy až na to, že Albusův bratr byl mladší…
Jeho zkoumavý pohled mu byl oplacen všemi přítomnými u učitelského stolu. Harry to předpokládal, protože byl dlouho pryč, ale toto bylo jiné.
Jejich pohledy a hlavně jeho dědy byl plný překvapení a snad i zděšení. Ředitel školy povstal a spolu s jeho bratrem a ostatními se rozešli směrem k Harrymu.
V tuto chvíli byl Potter zahloubán sám do sebe. Přemýšlel nad tím, kde je Remus a jeho nejlepší přátelé. A proč se na něho Nevil a všichni ostatní koukají, jako kdyby ho neznali? Co to všechno znamená?
Byl tak hluboko ponořen do svých úvah, že se ani nestačil vzpamatovat. Náhle se za ním ozval ředitelův hlas.
„Prosím, následujte nás!“
Ten tón nesnesl odklad a odmluvy. Chlapec tedy vstal a šel spolu se skupinkou profesorů. Po celou dobu ho pronásledovali stovky očí ve Velké síni. Nevšímal si jich. Věděl, že nyní dostane další pokárání za to, co včera provedl. Bylo mu to ale v tuto chvíli jedno. Jediné, co ho hlodalo, bylo, proč tu je Brumbálův bratr a proč nikde nevidí Remuse.
Chůze k chrliči proběhla v naprosté tichosti. Nikdo nepromluvil ani slovo. Bylo to ubíjející. Nejspíše si ho chtějí pořádně vychutnat až v ředitelně. Došli k otáčivým schodům, Brumbál řekl heslo a už se vezli po schodech nahoru. Vešli do místnosti a všichni dospělí se usadili do křesel. Jediný Harry zůstal stát a připadal si jako u soudu. Upíraly se na něho čtyři páry očí. Oba Brumbálové spolu se Snapem a profesorkou přeměňování na něho hleděli víc jak podivně.
Harry si všiml, že mistr lektvarů měl celou dobu chůze a i teď svou ruku v kapse. Předpokládal, že v ní má hůlku. Harrymu to přišlo absurdní. Navíc ho ubíjelo to strašlivé ticho. Myslel, že mu dají kázání nebo mu vynadají za jeho včerejší drzost, jenže nic. Jen se navzájem na sebe dívali. Harry to už nevydržel a promluvil.
„Proč jste si mě zavolal, profesore? Jestli to je kvůli včerejšku, tak k tomu už nemám co říci. Jediné, čeho lituju, je, že ti zpropadení smrtijedi nezhebli, když jsem je mučil. Jestli to je vše, rád bych se připravil na hodinu.“
Harry mluvil klidným a vyrovnaným hlasem. Po jeho proslovu nastalo opět ticho. Nyní na něho koukaly čtyři páry očí, které byly plny údivu a snad i strachu. Harry to nechápal. Všichni dělali, že nemají ponětí o tom, co se včera stalo. Když už klid trval asi minutu, ke slovu se přihlásil Brumbál starší.
„Kdo jsi?“