Ve dveřích stál někdo, koho považoval za mrtvého, a kvůli kterému se tak dlouho trápil.
Jenže teď tu byl a vypadal přesně tak, jak si ho pamatoval, než byl shozen za oblouk. Nějak takhle ho měl vrytého do paměti.
I když teď vypadal jinak. Už to nebyl ten člověk, který byl poznamenán dlouhým vězněním. Nyní jeho obličej nekazila ani jedna vráska a celý působil takovým mladým, svěžím dojmem. Vůbec se nedal srovnávat s tím člověkem, kterého Harry viděl ve třetím ročníku. Tehdy mu hustá hříva zcuchaných vlasů visela až k loktům a žlutou kůži měl přes lícní kosti nataženou tak pevně, že obličej připomínal lebku.
Avšak nyní tu stál jako vyměněný a prohlížel si nově příchozího. V jeho očích byly vidět malé plamínky a jiskřičky. Zkoumal Harryho velice nedůvěřivě, nechápal jak se sem ten chlapec mohl dostat.
Jediný, kdo rozhoduje o tom, kdo sem může a kdo ne, je Brumbál. Jako jediný je totiž strážce tajemství. A Siriusovi bylo velmi divné, že by sem neznámého poslal, aniž by mu o tom podal zprávu.
Dívali se jeden na druhého, Sirius si Harryho měřil s dávkou nedůvěry a Harry zase pohlížel na Čmuchala jako na zjevení.
Kdyby Black na sto procent nevěděl, že je James právě teď s Lily na misi pro řád, spletl by si tohoto chlapce se svým nejlepším kamarádem. Byla to přesná kopie Dvanácteráka, přesně takhle vypadal v mládí. Také měl vzpurné vlasy černé jako úhel a na nose brýle. Měli i stejné držení těla. Kdyby je vedle sebe postavili, člověk by si určitě řekl, že si jsou podobni jako vejce vejci.
Sirius vždy uvažoval, jak by asi vypadal jeho kmotřenec, kdyby ho tenkrát Voldemort nezabil. Tak nějak si ho představoval. Vzhled po Jamesovi a soucit a laskavost po Lily.
Stále se ani jeden nepohnul. V tuto chvíli se dívali jeden druhému do očí.
Harrymu to pořádně šrotovalo, třídil si všechna fakta. Na mysli mu vyvstávalo všechno, co za posledních pár minut zažil…
Nejdříve to podivné chování Nevilla, který na něho koukal jako na blázna.
Poté otázky profesorů o jeho totožnosti.
A teď tu před sebou spatřil člověka, kterého na vlastní oči viděl, jak propadl za oblouk smrti, z něhož není návratu.
Přišlo mu to více než divné, jenomže v tuto chvíli to nechtěl za žádnou cenu zkoumat.
Měl tu před sebou člověka s kterým myslel, že se nikdy nepotká a s kterým si v životě nepromluví.
Jeho hněv a zlost vystřídal pocit štěstí a euforie.
Najednou mu vše docvaklo.
Má možnost říci Siriusovi vše, co předtím nestihl!
Snad stokrát přemýšlel nad tím, co by mu řekl, kdyby měl možnost se s ním znovu setkat. A teď to konečně přišlo, chvíle, o které snil a o které si myslel, že už nikdy nenastane. Chtěl mu toho tolik sdělit, jenže mu došla slova. Nevěděl, co říct, bylo toho tolik, avšak v tuto chvíli se mu to všechno vykouřilo z hlavy. Zmohl se na jedinou věc…
„Siriusi!“
Už na nic nečekal, rozběhl se ke svému kmotrovi a objal ho. Držel ho pevně, jako by se bál, že ho znovu ztratí.
Black byl z počátku překvapen chlapcovou reakcí a snažil se bránit, avšak nestihl to. Než se vůbec stačil vzpamatovat, Harry byl už u něho a pevně ho objal. Sirius sice nevěděl, co se děje, ale i přesto chlapce neodstrčil, viděl na něm, že mu na tom velmi záleží a že potřebuje, aby tu s ním byl a přijal jeho obětí.
Harryho zaplavila neskonalá radost, konečně byl se svým kmotrem. Držel ho a cítil jeho teplo. Byl u něho a slyšel tlukot jeho srdce.
V tuto chvíli nebyla slova zapotřebí, vůbec ne. Stačila ta atmosféra, která byla přímo magická. A aby také ne, vždyť Harry měl možnost svému kmotrovi vypovědět vše, co nestihl a hlavně Siriusovi říci, jak ho má neskonale rád a jak mu na něm záleží.
Siriusův dech ho uklidňoval, naplňoval ho pocitem bezpečí.
Nemohl si pomoci, ale začaly mu téci slzy. Jeho oči ronily jednu křišťálovou kapku za druhou, avšak byly to slzy štěstí.
Štěstí, které ho potkalo a u kterého doufal, že se mu už neztratí…
Stáli takhle několik minut. Jeden vedle druhého. Dvě ztracené duše, které byli od sebe odloučené a nyní se opět potkali.
Co záleží na tom, že je to v jiném realitě a za jiných okolností?
Jsou spolu a už je nikdo a nic nerozdělí…
Okamžikem, kdy Harry spatřil toho krásného tvora, se mu změnil život. Od té chvíle ho bude potkávat samé štěstí. A co na tom, že to bude jen na chvíli. Má tu možnost být alespoň na chvíli šťastný a on ji hodlá co nejvíce využít. Protože věděl, že nebude trvat věčně, musí tuto příležitost maximálně využít…
Kdyby je náhle nevyrušilo hromadné přemístění do přijímacího salónku, setrvali by v této pozici jistě ještě mnoho času.
Ozvalo se hromadné puf a na Grimmauldově náměstí 12 se objevil jeho děda spolu se svým bratrem a profesorkou Přeměňování. Harry se po tomto vyrušení odtrhl od svého kmotra a zadíval se na nově příchozí…